Vytisknout Poslat na e-mail

Měl to být hezký letní výlet s rodinou. Ostrá bolest v zádech však vše změnila. Lucii Gachi ještě ten den operovali disekci aorty a po operaci se dozvěděla, že bude mít poškozenou míchu. Od té doby necítí nic od prsou dolů. Zdravotní sestra a maminka pěti dětí se po rehabilitaci na spinální rehabilitační jednotce v Kladrubech vrátila do práce, kde jí však nabídli administrativní pozici. Chyběl jí kontakt s pacienty. Instagram ji inspiroval k tomu, že přesvědčila kolegy z oddělení následné intenzivní péče, aby se i přes svůj handicap mohla opět začít starat o pa­cienty. Jak se jí podařil návrat do role zdravotní sestry?

Jak se těšíte na léto, máte nějaké plány?

Na léto se těším, protože bude teplo a budu jezdit na handbiku. Mám ho od loňského roku a jezdím s ním moc ráda. Miluju tu svobodu pohybu, pohyb v přírodě a i to, že se s ním dostanu na místa, kam bych se s vozíkem nedostala. 

Jak jste se ocitla na vozíčku? Povíte nám svůj příběh?

Bylo to v sobotu před pěti lety. Zrovna mi začínala dovolená. Rozhodla jsem se, že s dětmi pojedeme na výlet vlakem do Brna. Děti byly nachystané a já se šla oblékat, když mi najednou projela tělem bolest, kte­rou jsem neuměla k ničemu přirovnat. Odjela jsem hned do nemocnice na neu­rologii, kde mě prohlédli a dali mi infuzi. Lékařce se ta bolest zdála divná a zavolala ještě i kolegyni z interny. Ta měla podezření na disekci aorty. Udělali mi CT, které ji po­tvrdilo. Aorta byla celá prasklá. Pak už to byl fofr. Vzali mě na jednotku intenzivní péče (JIP), volali do Brna na kardiochirurgii a zařídili sanitku, která mě tam odvezla.

Ještě ten den mě operovali. Po operaci jsem byla čtyři dny v umělém spánku. Když mě úplně vzbudili, hned se mě ptali, jestli cítím nohy. Nemohla jsem s nimi pohnout. Nakonec jsem se dozvěděla, že zřejmě budu mít poškozenou míchu. Po třech týdnech od operace jsem jela na spinalní jednotku, kde magnetická rezonance ukázala ischemii hrudní míchy. Řekli mi, že mne tedy pošlou do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Necitlivost mám zhruba od prsou dolů. 

Co to pro vás tenkrát znamenalo?  

Pro mě to v tu chvíli hlavně znamenalo to, že jsem byla sedm měsíců pryč od rodiny. Měla jsem doma pět dětí, kterým v té době bylo 18, 16, 13, 10 a 2 roky. Malý dvouletý syn byl ještě kojený, i když jen tehdy, když jsem byla doma. Chodila jsem už totiž do práce. Děti to ale s manželem perfektně zvládly. Další věc bylo bydlení. Máme naprosto bariérový dům, ještě na polosamotě, tři kilometry za městem. Když jsem se vrátila domů, ještě nebylo nic upravené, protože přes léto má manžel hodně práce a nemohl to stihnout. Takže zhruba tři měsíce jsem byla v domě, kde jsem si spoustu věcí nemohla udělat sama.  

Jak vypadal váš život před nemocí? Pracovala jste jako sestřička už tenkrát? 

Žila jsem trošku v poklusu. Práce, opravy domu, děti vozit do školy, ze školy... Když to bylo možné, zorganizovali jsme nějaký výšlap na hory, ty mám moc ráda. Pracovala jsem jako zdravotní sestra od svých osmnácti let, kdy jsem dokončila školu. Vlastně ani nic jiného neumím. Posledních dvanáct let před nemocí jsem pracovala na ARO. Jak „bylo po všem“, v Kladrubech mi nabídli práci administrativní pracovnice, kterou jsem dělala 2,5 roku. Velice mi však chyběla práce u lůžek pacientů. Jednou jsem na Instagramu našla profil sestřiček z Ameriky, které byly na vozíku, pracovaly na akutních lůžkách a šlo to. Říkala sem si, že když to jde tam, proč by to nešlo tady. 

Jak jste se přizpůsobila podmínkám, které vyžaduje vaše práce? Zvládáte ji i na vozíčku? 

Začátek nebyl úplně jednoduchý. Spousta lidí se na mě dívala, jestli jsem se nezbláznila. Jak bych asi na vozíku mohla takhle pracovat. Občas to napadlo i mě, ale nechtěla jsem to jen tak vzdát. V mé bývalé práci si úplně nedokázali představit, jak by to bylo možné. Poptala jsem se tedy ještě v nemocnici, kde jsem pracovala dříve.

V době, kdy jsem byla na ARO, jsem docházela na výpomoc na nově otevřené oddělení následné intenzivní péče (NIP). Tam byli tak hodní, že i když si to taky neuměli úplně představit, řekli, že to zkusíme. A mohla jsem nastoupit. Jsem jim za to moc vděčná. Co se týče přizpůsobení – všechno má kolečka. Dá se s tím tudíž popojet, lze to popostrčit, abych se s vozíkem dostala na místo. Občas mi někdo pověsí infuzi nebo podá léky ze skříňky, která je vysoko, jinak jde všechno.  

Máte stejnou náplň práce jako ostatní kolegové/kolegyně? 

Ano, náplň práce mám úplně stejnou. Mám na starosti tak jako ostatní tři až čtyři pa­cienty, o které se celý den nebo noc kompletně starám. 

Co byste ráda vzkázala ostatním pacientům a čtenářům? 

Že se nic nemá vzdávat, ať se stane cokoli. 

Poradna

Poradna

Zeptejte se, poradíme

Nebojte se mluvit o zdravotních problémech a věcech, které s tím souvisejí. Zeptejte se nás na to, co vás trápí, a my vám poradíme. Také se můžete podívat na odpovědi na otázky, které položili jiní už před vámi, nebo si přečíst příběhy našich pacientů.

Poradna
Mohlo by se vám líbit
David Drahoninský paralympionik
Osobní zpověď šestinásobného paralympijského medailisty

David Drahonínský si do šestnácti let žil jako každý jiný kluk. Honil se na hřišti za balonem, v...

Celý článek
Peer Mentor
Nejlíp vám s životem na vozíku poradí peer mentor

Peer mentoring je registrovaná sociální služba, která pomáhá lidem po úraze či jiném poškození míchy...

Celý článek
Cestování na vozíku
Objevujte svět i na vozíku

Kdy jste si naposledy někam vyrazili? Máte pocit, že je vozík tou největší překážkou na cestě za...

Celý článek