Ivo Šmoldas: Transplantace ledviny mu změnila život, dnes motivuje k péči o zdraví

Spisovatel, herec a bavič Ivo Šmoldas si před několika lety naplno uvědomil křehkost vlastního zdraví. V roce 2021 podstoupil transplantaci ledviny, která mu přinesla novou životní zkušenost, ale také energii mluvit o prevenci. Letos se stal ambasadorem Světového dne ledvin a otevřeně sdílí svůj pacientský příběh.

Ivo Šmoldas žil roky s dědičným onemocněním ledvin. O svém „dědictví“ věděl, a tak pravidelně docházel na kontroly do nefrologické ambulance. Díky tamní péči se ledviny dlouho dařilo udržovat v relativně funkčním stavu. V roce 2021 však choroba postoupila natolik, že bylo třeba přistoupit k radikálnějšímu řešení. Ivo měl štěstí, nemusel totiž nastoupit na dialýzu, ale rovnou podstoupil tzv. preemptivní transplantaci od zemřelého dárce. „Zatímco ostatní dědili majetky, já dědil choroby. Onemocnění ledvin je vlastně taková vcelku příjemná, neřkuli krotká nemoc. Řečené drůbky si při ní chátrají tiše a potají, nehlásí se bolestmi, neobtěžují, ale pak jednoho dne prostě vypovědí službu a šlus,“ komentoval chronické selhání ledvin Ivo.

Transplantace v roce 2021: „Bylo to kolečko nekončící bolesti.“

V červnu 2021 podstoupil v pražském IKEM transplantaci ledviny – a i v tak vážné situaci neztratil nadhled. O bezprostředních chvílích po operaci ale mluvil překvapivě syrově: „Probudil jsem se na jipce na hadičkách. Bylo to kolečko nekončící bolesti. Měl jsem dojem, že se čas zastavil… Ve skutečnosti ale uběhlo jen několik málo hodin,“ řekl o transplantaci s odstupem několika týdnů. Protože lékaři často původní ledviny ponechávají na místě, pokud to není nutné řešit hned, stal se z něj – jeho slovy – mnohoobročník. „Obě původní ledviny mi zůstaly, a nadto mi přidali třetí. To věru hoví mé hamižnosti. Čím víc všeho mám, tím lépe,“ vzpomíná s ironií sobě vlastní Ivo.

Život po transplantaci: izolace, kontroly a imunosuprese

Po transplantaci přišla nová disciplína – doživotní imunosupresivní léčba a opatrnost kvůli infekcím. Ivo Šmoldas popisoval tehdy realitu bez příkras, ale pořád po svém. „Musím se držet v aseptickém prostředí, hlídají mi hodnoty a nesmím prakticky nic.“ A v další větě svůj stav opět odlehčil tak, jak to umí jen on: „To mi ovšem zcela vyhovuje, protože nicnedělání je obor, který zvládám ze všeho nejlíp, řekl bych až profesionálně.“