Uměle vyvedený život

Vlaďce asi u kolébky nestály jen hodné sudičky - osud totiž už dvacet let zkouší, co tahle mladá žena vydrží. Překážky, které zdolala, by dosáhly až na Mount Everest.

Nedat se. Nevzdat to. Bojovat. Neklesat na mysli. Vyhrát. Žít jako ostatní. Tyhle a podobné věty si musela dnes šestatřicetiletá Vlaďka opakovat v životě snad milionkrát. Jinak by jen těžko ustála všechny zdravotní problémy, se kterými bojuje od svých šestnácti let.

Když jí bylo šestnáct, studovala střední zdravotnickou školu a žila bezstarostný život jako každý mladý člověk v jejím věku, postihla ji první ataka vážného střevního onemocnění - ulcerózní kolitidy. Takže zatímco její kamarádky řešily kluky, nové šaty a ze zdravotních problémů maximálně akné, Vlaďka byla v nemocnici častěji než ve škole. A visel otazník i nad tím, jestli vůbec studium dokončí. „Moje učitelka ošetřovatelství mi říkala, že bych ani neměla chodit k maturitě, že si mě při mém chatrném zdraví nevezme na svědomí,“ vzpomíná Vlaďka. Přes všechny potíže ale školu dokončila. „Všechno jsem tehdy přežila hlavně díky příteli.“

Manžel to nevydržel

V dobrém vydrží každý, ve zlém jen někdo. To život ukázal i Vlaďce. Přestože se s tehdejším manželem brali z lásky a narodily se jim dvě krásné dcery, vážná nemoc nakonec vztah udolala. Po druhém porodu bylo Vlaďce 24 let a choroba byla na postupu.

Bolesti břicha střídaly průjmy, krvácení, křeče. Často nemohla ani jíst, bylo jí zle a padala únavou. Někdy se bakteriální infekce ze střeva rozšířila i na jiná místa v těle - ozýval se žlučník, objevovaly se afty, vyrážky, bolest kloubů. Doktoři dokonce změnili původní diagnózu na Crohnovu chorobu. Manžel všechny potíže neunesl, odešel za jinou ženou a založil novou rodinu. Vlaďka zůstala s nemocí a dvěma malými dětmi sama.

Tunel a bílé světlo

Vlaďka si ale nemohla dovolit zhroutit se. Našla si novou práci a hodně jí pomáhali rodiče. Časem se potkala se svým současným partnerem a zase začala naplno žít, navzdory nemoci. Ta se ale nehodlala vzdát a začala tvrdě útočit na Vlaďčino podlomené zdraví. „Bylo mi hodně zle, byla jsem stále vyhublejší a jídlo ze mě odcházelo ve stavu, v jakém jsem ho snědla,“ vzpomíná. Pak dostala, jak se domnívala, střevní chřipku. Na záchodě seděla i padesátkrát denně a ve vysokých horečkách, s bolestmi břicha a křečemi se sotva vlekla. Chřipka to ale nebyla, blížil se totální kolaps vyčerpaného těla.

Zrovna v den rodinné oslavy, ze které se omluvila. „Přítel tam odešel za nás oba sám. Já jsem mezi postelí a toaletou začínala ztrácet vědomí. Pak už si nepamatuji nic, jen světlo v bílém tunelu.“ Vlaďčin partner ale neměl na oslavě stání a vrátil se domů. Svou ženu našel v bezvědomí a do nemocnice ji přivezl za vteřinu dvanáct.

Dál a dál…

Po kolapsu zůstala Vlaďka v nemocnici tři měsíce. „Byla to pro mě strašná doba - o děti se starali prarodiče na druhém konci republiky, viděla jsem je jednou za čas,“ vzpomíná. I v dalším roce ale nebyl problémům konec - přidaly se gynekologické potíže, například píštěle. Vše v důsledku vážného poškození střeva. Nakonec se Vlaďka rozhodla vzdát se jeho části. Při operaci navíc lékaři narazili na zhoubný nádor. Následovala biologická léčba.

Život s vývodem

S umělým vývodem se Vlaďka musela naučit žít, musela překonat počáteční technické obtíže i společenské zábrany. „O mém problému dodnes vědí jen mí nejbližší. Ani v práci nikdo nic netuší. Měla jsem dokonce problém říct to dcerám,“ přiznává.

Na údržbu tělního vstupu se jí nejvíce osvědčila čistá voda a antibakteriální mýdlo. „Mám k dispozici také spoustu báječných pomůcek - vyzkoušela jsem jich hodně, dnes nedám dopustit na ty od B. Braunu. Mám i skvělou stomickou sestru - dnes je to už moje dobrá přítelkyně.“

Kompenzační pomůcky jí hradí pojišťovny, spotřeba materiálu záleží na aktuálních okolnostech. „Když je člověk ve stresu nebo sní něco, co tělu nesedne, spotřebuje i čtyři sáčky denně. Jindy vydrží jeden sáček tři až čtyři dny.“