Vytisknout Poslat na e-mail

Dialýza napříč staletími

Léčebné postupy náhrady funkce ledvin se enormně rychle vyvíjejí již několik desítek let. Možnosti těchto mimotělních eliminačních technik se neustále zkvalitňují a rozšiřují. Dialýza jako taková je specifickým druhem léčby, která nahrazuje činnost ledvin, jež přestaly fungovat. Chronické selhání ledvin lze léčit hemodialýzou, peritoneální dialýzou a transplantací. Všechny tyto postupy, označované společným termínem „náhrada funkce ledvin“, jsou cíleny k tomu, aby co nejúčinněji nahradily funkci vlastních orgánů.

Podíváme-li se obecně na proces dialýzy jako děje, jehož prostřednictvím je čištěna krev pacienta při nefunkčnosti jeho ledviny, můžeme první historické pokusy o nevědeckou dialýzu nalézt už v období před Kristem. Jsou to ale spíše zajímavosti z oblasti přenosu tkání, a především z hlediska historického, bez zásadních podkladů pro budoucí empirické výzkumy. Hlavní mezníky v dialýze, které lze brát v potaz jako vědecké metody, řadíme až mezi 19. a 20. století.

Otec dialýzy a jeho pokračovatelé

Skotský chemik Thomas Graham se stal v roce 1830 profesorem chemie na Andersonian University v Glasgow a roku 1837 na univerzitě v Londýně. V průběhu své kariéry založil Královskou chemickou společnost ve Skotsku a stál v jejím čele jako předseda. V roce 1854 Graham se svým týmem objevil zákony difuze plynů a kapalin a rozdělil podle této vlastnosti tělesa na koloidy a krystaloidy. Při studiu zákonů difuze předpověděl jejich následné využití v lékařství tak, že pomocí hovězího močového měchýře studoval propustnost jeho stěny. Tento studovaný jev následně nazval dialýzou. Pro svět Graham také objevil skutečnost, že kovy pohlcují a zhušťují plyny a udržují je i ve vakuu. Na svém kontě měl i několik vědeckých omylů, mezi největší patří zařazení vodíku mezi kovy. O rok později ho následoval německý fyziolog Adolph Fick. Fick vydal v roce 1855 tzv. první Fickův zákon, který řídí difuzi plynu přes membránu tekutin. Navázal tak v bádání na svého skotského kolegu Grahama, ale používal ke svému zkoumání různé typy membrán. Jeho objevy a zákony významně přispěly k rozvoji techniky měření srdečního výdeje a tato technika nese název Fickův princip. V roce 1860 přesunul tato Fickova pozorování do laboratorních podmínek W. Schumacher a ověřil princip difuze, na kterém Fick pracoval. Tím vytvořil a zlepšil vstupní podmínky pro další výzkum Johna J. Abela a jeho amerických kolegů.

První dialyzační přístroj

V letech 1912 až 1914 sestrojili američtí fyziologové z Baltimoru, jmenovitě J. J. Abel, L. G. Rowntree a B. B. Turner, první dialyzační přístroj, který však nepoužili na člověku, ale byl použit u psa. Dialyzátor byl podobný současným kapilárním dialyzátorům. Skládal se z celoidinových kapilár, ty obsahovaly pastovou směs celoidinu, éteru a etylalkoholu. Tento výkon vědci následně pojmenovali jako „vividifuzi“. V letech 1922 až 1937 jako první použil peritoneum s jasným cílem odstranit uremické toxiny Ganter v Německu. Provedl několik experimentů na zvířatech.

Peritoneální dialýza je jediným zástupcem metod očišťování krve, kde k výměně látek nedochází přes umělohmotnou membránu, ale přes vlastní pacientovu pobřišnici. Techniku peritoneální laváže popsal v 18. století v Anglii Hales. Po vypuštění velkého objemu ascitické tekutiny se pacientův stav výrazně horšil, proto Hales navrhl nahradit část vypuštěné tekutiny červeným vínem ředěným vodou v poměru 2 : 1. První pokusy s peritoneální dialýzou u pacientů byly prováděny pomocí jehly, kterou se roztok napouštěl i vypouštěl. Po celou dobu léčby se nemocný nemohl pohybovat. Nikdo si však v této době netroufal na chronické doživotní používání dialýzy. Proto byli léčeni pouze nemocní s akutním selháním, u kterých se předpokládalo, že se po několika dialýzách funkce ledvin obnoví.

Celofánová hadice a válec

První neúspěšnou klinickou dialýzu člověka provedl německý lékař G. Haas v roce 1928. Několik chronicky nemocných roku 1943 napojil na svou bubnovou ledvinu holandský lékař W. J. Kolff a vedl první hemodialýzu, všichni pacienti však zemřeli. Dialyzační membrána byla z celofánu s protisrážlivým prostředkem heparin, který byl objeven v roce 1919. Krev se odebírala nemocnému a přenášela se do přístroje, po očištění byla vrácena do žil pacienta. O rok později se nemocní na přístroj napojovali pomocí skleněných kanyl zavedených do cév. Jeho umělá ledvina se skládala s horizontálně upevněného válce z dřevěných lišt. Na něm byla navinuta celofánová hadice.

Krví naplněná hadice se otáčením válce dostávala do styku s dialyzačním roztokem v horizontálně uložené vaně, do níž byl válec z poloviny ponořený. Hadice se opakovaně plnila krví nemocného a po dialýze se mu vracela zpět. Roku 1945 tentýž lékař dokázal, že je možné zachránit život nemocným s náhlým selháním ledvin. Úspěšně vyléčil pacientku s akutním hepatorenálním syndromem. To bylo velkým přínosem pro nemocné s tímto selháním. Vše se potvrdilo výbornými výsledky během války v Koreji. Úmrtnost u těžkých zranění se selháním ledvin klesla o 30 %.

Smrtící nástroj

Roku 1950 použil švédský lékař Nils Alwall k hemodialýze vertikálně postavený buben, na němž byla navinuta hadice z celofánu. Jeho úspěchy vedly k využívání tohoto typu dialyzátoru v evropském měřítku. V roce 1955 byla „umělá ledvina“ senzací, ale až do roku 1960 se jí běžně říkalo „smrtící nástroj“, a to i přesto, že v tomto období už měla svůj význam v léčebné praxi. Teprve v roce 1971 jí byl přiznán statut regulérní terapie. Na počátku chronického hemodialyzačního programu v 60. letech 20. století byl jako úspěch hodnocen fakt, že pacient nezemřel. Již v tomto období můžeme ve světě, zejména v USA, vysledovat počátky zájmu o psychosociální problematiku v oblasti dialyzačního léčení. Postupně se tyto snahy začaly rozšiřovat i u nás.

Dialýza u nás

Dialyzátor na principu tohoto švédského lékaře byl použit v roce 1955 na II. interní klinice 1. lékařské fakulty v Praze. U nás vůbec poprvé podstoupila hemodialýzu osmnáctiletá pacientka a Praha se tak po Vídni, Hamburku, Curychu a švédském Lundu stala pátým městem v Evropě, v němž lékaři úspěšně zavedli dialyzační léčbu. V podstatě lze říct, že nefrologie jako samostatný obor v areálu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vznikla. Profesor Brod, zakladatel české nefrologie, nastoupil na I. interní kliniku nemocnice již v roce 1937, ale nefrologie jako klinický obor se tu konstituovala teprve po druhé světové válce po jeho návratu ze zahraničí. Začátky nefrologie jako samostatného interního oboru byly československé a sahají do první poloviny minulého století a jejich rozvoj nastává od 70. let. Nefrologie se na Slovensku vyvíjela v propojení s českou a mimořádnou úlohu sehrál především právě profesor Brod svojí aktivitou v prosazování klinické nefrologie. Jeho aktivita v tomto směru byla obdivuhodná nejen z vědeckého a odborného hlediska, ale i z hlediska vzdělávání nefrologů. V první polovině 50. let minulého století se nefrologie jako klinický obor začala rozvíjet také na II. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

V roce 1955 zde byla zásluhou profesora Vančury instalována první „umělá ledvina“ Alwallova typu nejen v tehdejším Československu, ale v celé střední a východní Evropě. Dne 9. prosince 1955 byla přijata z venkovské nemocnice osmnáctiletá pacientka, která požila několikanásobně smrtelnou dávku sublimátu a byla indikována k první hemodialýze. Pro léčbu umělou ledvinou byl ustanoven tým ve složení doktor Mirko Chytil – vedoucí týmu – a medik Severin Daum pro technické zajištění umělé ledviny. Tomu pomáhal další medik Antonín Hornych. Dne 10. prosince 1955 byla tedy zahájena první dialýza a byla úspěšná. Pacientka se po třech dialýzách uzdravila. Tato žena se po padesáti letech, v prosinci roku 2005, účastnila tiskové konference ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze uspořádané k padesátému výročí „umělé ledviny“ v České republice. Počty pacientů léčených dialýzou byly velmi limitovány vzhledem k jedinému přístroji. Byli léčeni jen pacienti s akutním selháním ledvin.

Hradecká dialýza

Druhé pracoviště „umělé ledviny“ vzniklo v Hradci Králové na I. interní klinice v roce 1957 zakoupením Moellerova dialyzátoru Alwallova typu. Vedoucím lékařem zde byl profesor Erben, který se po návratu ze studijního pobytu u Kolffa v USA stal nadšeným propagátorem léčby nemocných s akutním selháním ledvin u nás. Na tomto pracovišti byla v první polovině 60. let minulého století vyvinuta kovová dialyzační cívka umožňující opakované použití při dialýze u nemocných s akutním selháním ledvin. V polovině roku 1964 byly získány dva deskové Niechalovy dialyzátory sovětské výroby, které umožnily další rozvoj dialyzační léčby.

V roce 1965 byla zahájena dialyzační léčba nemocných s vleklým selháním ledvin. Postupem doby se dialýza u nás stala samozřejmou součástí medicínských postupů, tak jak je tomu v současnosti. Uznání nefrologie jako samostatného specializačního oboru proběhlo až po roce 1981, kdy lékaři složili z nefrologie první atestační zkoušky. Léčba umělou ledvinou přinesla obrovský pokrok – životně důležitý orgán se podařilo nahradit přístrojem. Tím se pacientům s akutními potížemi umožnil návrat do často až zcela běžného života a chronickým pacientům se díky hemodialýze život mnohdy významně prodloužil. Počet pacientů léčených hemodialýzou se neustále zvyšuje. Zatímco v roce 1991 šlo v České republice o 2 064 pacientů, v roce 2018 se jich léčilo již 8 757. Z toho tvoří 46 % diabetici a 73 % pacientů tvoří lidé nad šedesát let. Celosvětově se pomocí hemodialýzy léčí téměř dva miliony lidí.

Poradna

Mohlo by se vám líbit

Antonín Panenka podporuje Svetový den ledvin

Antonín Panenka podporuje Světový den ledvin

Každoročně druhý čtvrtek v březnu se koná Světový den ledvin, den, který je věnován prevenci...

Ledviny